Jak jsem se učil rusky

12. 03. 2016 9:47:45
Asi každý vám potvrdí, že cizí jazyk se nejlépe naučíte, když vycestujete do země, kde daným jazykem hovoří a učíte se v každodenním životě přímo od rodilých mluvčí.

Za mých školních let, byla povinným druhým jazykem ruština, která se vyučovala od čtvrté třídy. Musím se přiznat, že mě to moc nešlo, ale nezbylo než se s tím vyrovnat. Ostatně přijímací zkoušky na SPŠO, taky obsahovaly nezbytnou ruštinu, ne angličtinu, jako dnes, ke které jsem měl vždy kladnější vztah, ale v té době to byl jazyk nepřátelského agresora a měl jsem pocit, že je na mě pohlíženo skrz prsty, když jsem se o ní zajímal, ponejprv jako samouk. Slýchal jsem, proč se to učíš, to chceš zdrhnout?

Rád cestuji a tak jsem v 86 roce využil nabídky spolužáka k cestě do země, kde včera znamená dnes, do Sovětského Svazu. V té době cestování nebylo jen tak. Z komunistického tábora vás pustili jen do omezeného počtu ‚spřátelených zemí‘ a tehdejší Jugoslávie (dnes Chorvatsko) byla jedna s nejvyšších met, kam jste se mohl dostat. Neméně problematické bylo dostat se do samotného centra komunismu, do Ruska. Prakticky, aby to bylo možné, museli jste dostat od někoho pozvání, na jehož základě jste mohli žádat o vízum. Obojí jsme splnili, maminka spolužáka, byla obchodní ředitelkou jedné firmy, která s Ruskem obchodovala. Díky obchodním kontaktům vznikla nabídka pro syna a já se svezl jako kamarád a společník na cestu. A tak jsem to léto prožil 14 nezapomenutelných dní (v mnoha ohledech) v tehdejším SSSR.

Vyjeli jsme z Hlavního nádraží v Praze a po ČSSR jsme jeli v pohodlném lůžkovém kupé a cesta ubíhala vcelku rychle až do Černé nad Tisou, kde jsme přestoupili do sovětských vagónů. Ty už byly méně pohodlné, jednotlivé lůžkové kupé byly užší než naše a zkraje jsme si nedovedli představit, že se tam namačkají čtyři lidé. Pro každého jedno velmi úzké lůžko. Cesta už nebyla tak pohodlná, ale to nám nevadilo. Jeli jsme za dobrodružstvím a ne za pohodlím. Ve Lvově jsme byli odstaveni na tři hodiny na vedlejší kolej a čas jsme se rozhodli využít ke krátkému poznání města.

Po chudobě, kterou jsme mohli zahlédnout v předchozích zastávkách, při styku s místními lidmi, a prodejci všeho možného, kteří čekali na příjezd vlaku ve stanicích, jako na svojí obchodní příležitost, nás Lvov mile překvapil. Silnice před nádražím byla sice nebývale rozbitá a hned při opuštění nádraží jsme se museli zbavit dotěrného cikánského žebráka, ale přesto místo působilo mnohem kultivovaněji, než to co jsme do té doby mohli vidět. Některé ulice nám připomínaly i tehdejší Prahu. Snad tomu pomohly vedle zástavby i shodné tramvaje. Poté stačilo odbočit do správné uličky a již jste se zase ocitli v jiném světě. Místo zapáchalo a bylo třeba si dát pozor, aby vám z některého z domu kolem nepřistál obsah špinavého kýblu na hlavě. Na křižovatce se srocovali lidé kolem pojízdné nádrže na vodu. Kvas byl velmi oblíbený nápoj a jedno z mála možností, jak se v parnu na ulici osvěžit. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvas Nádrž nevypadala svojí ošuntělostí vábně. Nad místem poletovalo hejno vos a závan nás taky nepřesvědčil, navzdory doporučení místních, abychom ochutnali. Kdo neměl svojí nádobu, mohl se napít z erárního olepeného hrnku.

Po návratu na nádraží nás čekal mírný adrenalin. Vlak zmizel a trvalo nám, téměř až do odjezdu, než se nám povedlo najít náš spoj. Další cesta nekonečným mořem rovinatých pastvin a polí nám dala vzpomenout, že o Ukrajině se někdy mluví, jako o obilnici Evropy. Cesta byla monotónní a vlekla se. Pohled z okna poskytoval výhled na stále stejné obilné lány, celou věčnost.

Do Vilniusu jsme přijeli asi s půldenním zpožděním a na nádraží nás nikdo nečekal. Nahlásili jsme adresu taxikáři a nechali se za 23 rublů odvést k hostitelům. Tolik již jsme nikdy za celou dobu za taxi nezaplatili. Zastavil nám před vysokým panelákem a nechal nás před zamčenými vchodovými dveřmi, kde jsme na zvoncích hledali vizitku se jménem hostitelů. Tu jsme našli, ale nikdo otevřít nepřišel. Využili jsme příchozího nájemníka a vyjeli výtahem do osmého patra před zamčený byt a marně se snažili dozvonit. Trvalo asi hodinu, než jsme se ve vchodových dvéřích paneláku srazili s plnoštíhlou sympatickou třicátnicí, s naší hostitelkou a její tříletou dcerou. Večer ještě přijela na návštěvu její sestra Marína.

Ze všech se vyklubali milí lidé a pozorní hostitelé, ale nejvíce jsme se spřátelili s devatenáctiletou Marínou, naší vrstevnicí. Večer jsme zašli do restaurace, trochu se pobavit a více seznámit. Dva Češi a ruská dívka a v této sestavě jsme prožili většinu času našeho pobytu. První dny to bylo obtížnější, naše ruština nebyla valná a Marína neznala česky ani slovo. V deset večer nás vyhnali s podniku, protože jen do té doby měly všechny diskotéky, restaurace a hospody povolenou otevírací dobu ve Vilniusu. K tomu ještě platil limit alkoholu na osobu, vše v rámci opatření proti opíjení, které bylo v Sovětském Svazu rozšířené. Večer po zavírací době táhli hlučící hloučky lidí, zejména omladiny ulicemi, domů. Nebylo kam zajít, co s načatým večerem, všude bylo zavřeno. Povídali jsme si dlouho do noci doma, lekce ruštiny začaly.

Vilnius je hezké město a jeho historická část stojí za návštěvu. Naše první cesta ovšem vedla do banky. Za komunistů, když už vám dovolili vycestovat, tak pouze s velmi omezeným rozpočtem. V ČSSR jsme dostaly šeky, které bylo nutné vyměnit v Ruské bance za hotovost. Takže kromě rublů co jsme si sehnali na černo a prakticky je pašovali (nesmělo se to) jsme byli prakticky bez peněz. Bylo potřeba nahlásit pobyt na úřadech což představovalo zábavu na několik hodin a pak vystát asi půldenní frontu do banky. Ostatně mnoha hodinové fronty, prakticky na cokoliv, to byl každodenní chleba v SSSR.

Bylo vedro a na druhou frontu před bankou jsme opravdu neměli náladu. Opodál se stála jiná, byla to fronta do hospody. Představa dobrého oroseného půllitru zvítězila. Jeden stál před bankou a druhý vedle před něčím, co by se dalo nazvat lepší hospodou a protože byla výrazně kratší, skončili jsme tam.

Dřevem obložené místnosti, dřevěné stoly a lavice, do jedné z nich nás usadili. Všude plno, sledujíce s jakou chutí popíjejí pivo u vedlejšího stolu. I my jsme se již nemohli dočkat, až nám přinesou to naše. Bylo dost drahé, platilo se předem, ale když se na něho stojí taková fronta, tak musí přeci stát za to. Chvilku jsme čekali a po chvíli před nás postavili větší džbánek a dva malé. V tom velkém bylo přesné množství, které zde můžeme vypít, více nám nalít nesmí. Pamatujete? Již jsem se zmínil o limitu alkoholu na osobu. Tato skutečnost nás nemusela moc trápit, protože pivo se nám nepovedlo vypít. Dokázali jsme pouze ochutnat. Nejlépe bych ho popsal, jako když necháte desítku dlouho vyvětrat na slunci a pro dochucení do nápoje vložíte leklou rybu. Vzdali jsme to a pivo téměř netknuté jsme nechali na stole a hospodu opustili. Možná jsme raději měli zůstat stát tu frontu před bankou. Naštěstí to nebylo potřeba. Naši hostitelé byli dobře situovaní a poskytli nám dostatek hotovosti, podle našeho přání. S tím že dluh vyrovnáme v příštím roce, až přijedou do Čech.

Po té, co jsme si prošli Vilnius přišla nabídka. Navštívit buďto Moskvu, nebo Rigu. Protože se Marína vracela z návštěvy domů ke svému staršímu bratrovi do Rigy, kde žila a studovala. Rozhodli jsme se pro Rigu a ne pro Moskvu, kde v tu dobu pobýval hostitelčin manžel v jejich druhém bytě. V tu dobu jsme oba s Marínou trávili celý čas od rána do noci a povídali si. Marína byla velmi krásná a sympatická dívka a vzájemné sympatie nám pomáhali se dorozumět. Už ani nevím, co jsme mohli probírat do dvou, či tří nočních hodin, ale vím, že to byl perfektní rychlokurz ruštiny. Po pouhých třech dnech neustálého překládání s ruštiny a naopak do češtiny, nás bolela hlava. Vzpomínám si na ten pocit, jako když se o vás pokouší chřipka a vy si potřebujete odpočinout. Ten večer jsme zvolnili a pak přišel zlom. Procházeli jsme se po městě, před nedalekou prodejnou potravin se tvořila obrovská fronta. Věděl jsem, že tam prakticky nic nemají (již jsem tam byl) poloprázdné regály s dlouhou řadou stejných potravin s minimálním výběrem sortimentu. Zboží se skupovalo pokud bylo, protože nikdo nevěděl, kdy bude obchod znova zásoben.

„ Tak proč ta fronta?“ Zeptal jsem se.

„потому что они принесли водку.“ Dostal jsem odpověď.

Bavili jsme se plynule, já mluvil česky a ona rusky a rozuměli jsme si téměř stejně dobře, jako si rozumí dva rodilí mluvčí.

Od té doby jsem zvládal zprávy v televizi, filmy i činoherní představení hry s detektivní zápletkou. Její pointu jsem vysvětloval další kamarádce, která s námi představení navštívila a přesto, že byla rodilou ruskou, pointu ztrácela. Škoda, že po letech jsem svojí znalost ruštiny ztratil. Když dnes přijdu do styku s rusy, je pro mě snaží přejít na angličtinu.

Vedle svého kamaráda, který si s děvčaty uměl vždy poradit, jsem působil jako ňouma. Prostě jsem nebyl tak obratný. Marína se líbila oběma, přesto jsem to byl já, kdo zabodoval a rozvíjel vztah a prožil s ní krásnou letní lásku plnou romantiky. Bylo to nádherné. Nevím, co na mě viděla ona, ale mě vždy přitahovala kombinace ženské krásy a inteligence. Nedovedu si představit lepší způsob, jak se může dyslektik a dysgrafik, věčně zapomínající gramatiku a slovíčka, naučit cizí jazyk než ten, který se povedl mně po boku s Marínou.

Sedmihodinovou cestu vlakem z Vilniusu do Rigy, jsme prožili držíce se za ruce. Nevzhledný přeplněný vlak vzdáleně připomínající český pantograf s lůžkovou úpravou, kterým jsme cestovali, mě připadal útulný. Cesta měla náboj dobrodružství, ocitli jsme se na místech, které rozhodně nebyli určené, jako výkladní skříň pro turisty. Tady jsme oficiálně neměli co dělat. Za to jsme poznávali tehdejší Rusko, jaké opravdu bylo a ne jak se chtělo navenek předvést.

Dny utíkaly a my jezdily taxíkem z Rigy do přímořského letoviska Jūrmaly. Tam byl podstatně volnější režim, diskotéky měly otevřeno celou noc. Cesta taxíkem, i když se jednalo o meziměsto nás stála 5 rublů. Již si nevzpomenu přesně, ale rubl byl tuším v kurzu za 10 korun. Mohli jste jet taxíkem jen dva bloky, nebo přibližně 30 km do sousedního města a cena byla stejná.

Procházky po pláži, koupání ve studeném Baltském moři, čas zamilovaným letěl jak splašený kůň a na poslední dny našeho pobytu jsme se vrátili zpět do Vilniusu, z kterého jsme zase měli odjet zpět do vlasti. Všechno bylo krásné a díky růžovým brýlím, skrz které jsem se díval na vše kolem, bylo snazší zvládnout hororový způsob návratu.

Poslední objetí, poslední polibek a loučení na peronu, opouštíme naším vlakem Vilnius. Vlastně se nejednalo ani o náš spoj, ale o jediný možný. Cestování v Sovětském Svazu měla svá specifika. Měli jsme sice koupený zpáteční lístek, ale rezervační místo, pouze na cestu tam. Nebylo možné zajistit si rezervaci jinak, než na místě, jen na jeden směr cesty. Problém byl v tom, že po celou dobu našeho pobytu se nám nepodařilo zajistit si rezervaci na vlak, ke kterému jsme měli zpáteční lístek, a bez toho vás do vlaku nepustili. Věc byla o to zábavnější, že pokud jste již rezervaci měli, neznamenalo to nutně, že je vyhráno. Stávalo se, že vám prodali rezervaci do vagonu, který k vlaku nepřipojili a vy jste měli smůlu, do vlaku jste se nedostali. Bez reálného nároku na náhradní spoj. To vše byl důsledek několikanásobně vyšší poptávky cestujících, vůči počtu vypravených vlaků. Náš vlak nás dovezl z Vilniusu do Lvova. Další spoj přes hranice se nepodařilo zajistit. Naší hostitelé nám tam zajistili kontakt tamního zaměstnance firemní pobočky, který nám zajistil bydlení u sebe doma.

Druhý den od brzkého rána jsme strávili v rozlehlé budově Lvovského nádraží, snažící se zajistit si vlak do Československa. V nádražní hale se točil mnohahlavý had tvořený lidmi, toužícími si koupit lístek. Čekali jsme asi dvě hodiny před otevřením před jedinou pokladnou, která byla v provozu vždy jen několik hodin denně. Přesto jsme byli asi v prostřed fronty a málem se na nás dostalo dřív, než kasa vyprodala všechny lístky na dnešní den a zavřela, protože vždy prodávala pouze na vlaky, které byly v daný den vypravené. Půl dne pryč, ale výsledek žádný, dnes již neodjedeme.

Další den jsme se rozhodli, že nic nenecháme náhodě a o to dřív jsme stáli ve frontě na lístky. Před námi bylo asi 20 lidí. Až dnes otevřou, máme to v kapse! Jak sladká naivita, tak hořká realita. I kdybychom stáli ve frontě první, ještě by to neznamenalo, že se na nás dostane. Vše fungovalo jinak. Lístky byly přednostně pro překupníky, kteří díky tomu měli dobře prosperující živnost. Nicméně i tak jich bylo málo, takže ten den se na nás nedostalo. Potíž byla v tom, se spolehnout, na to zda další den budeme úspěšnější, to nám nedovedli slíbit ani ti překupníci. Jediné co jsme věděli bylo, že stát klasicky ve frontě, je k získání jízdenek to nejméně důležité.

Přestěhovali jsme se na přeplněný perón doufajíce, že se nám podaří se nacpat do vlaku i bez jízdenky. Nepovedlo, každý vagón měl svého průvodčího, který bedlivě hlídal, koho pustí do vlaku. Míst nebylo nazbyt. Potkali jsme tam skupinu Čechů v právě odjíždějícím vlaku. Moc nás nepotěšili, prý takto zůstali viset týden, než se jim podařilo zajistit si místo ve vlaku. Co zkusit taxi, peněz máme stále dost? Problém byl v tom, že Lvov a hraniční přechod byl jiný okrsek a žádný taxikář si nedovolí bez patřičného povolení jezdit do jiného okrsku. Vítejte v SSSR, kde i svoboda pohybu má své jasné hranice a ani peníze nepomohly. Musíme na to jinak.

Ten správný nápad dostal kamarád. Oslovil toho nejubožeji vyhlížejícího nosiče zavazadel a nabídl mu slušnou provizi, za to že nás dostane do vlaku, který jede alespoň na hranice. Povedlo se! Přes všechny ty lidi, přes které jsme se již druhý den snažili vyřešit náš problém, byl tento člověk ten pravý. Mohl bych ještě chvilku popisovat, v jaké špíně jsme jeli, ale byl to spoj, který nás dovezl, na dalším nezáleželo. O půlnoci jsme čekali v nádražní hale na hranicích na vybavení a na vlak do Košic. Při pohledu na Sovětský Svaz jsem si sám sobě nemohl položit otázku, jak je možné, že toto je schopné držet polovinu Evropy v Šachu? O to méně mně překvapilo, že již to nebylo na dlouho, pár let po našem výletu padl režim a přišla svoboda.

Autor: Jaromír Tichý | sobota 12.3.2016 9:47 | karma článku: 16.09 | přečteno: 531x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 113 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 13.85 | Přečteno: 178 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 332 |
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 439

Rád cestuji a dívám se kolem sebe. Když mám něco na srdci, rád to řeknu a rád si poslechnu jiný názor.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...